Už nikdy nespočítám, kolik jsem za svůj život vyplnil nejrůznějších lejster a kolikrát jsem nějakým úřadům odpovídal na kladené dotazy. A nespočítám už ani to, kolikrát jsem tu uváděl třeba i své bydliště. Úřady to po mně (a zkraje po mých rodičích, pochopitelně) chtěly od narození a jistě po mně budou chtít podobný údaj ještě mnohokrát, než se mým definitivně trvalým místem pobytu stane nějaký hřbitov.
Úřady prostě trvají na tom, aby měli občané nějaké trvalé bydliště. Je třeba, aby byl člověk někde zaregistrovaný, aby ho mohly evidovat a něco mu nabízet nebo po něm něco požadovat. A my lidé se tomu zkrátka musíme přizpůsobit.
Když máme nějaký vhodný objekt, ve kterém se lze k trvalému pobytu přihlásit, máme to dobré. Uspokojíme úředního šimla tím, že si tu nahlásíme trvalý pobyt, a pak už je každému vcelku jedno, zda žijeme tam nebo někde jinde. Hlavně, že máme onu požadovanou adresu, se kterou si nás úřady spojují.
Ale co když vhodný objekt nemáme? Co když nemáme žádnou nemovitost určenou k bydlení, ubytování nebo alespoň individuální rekreaci, mající popisné, evidenční nebo orientační číslo, ve které bychom si mohli trvalý pobyt přihlásit?
Pokud jsme občany této země nebo nějakého jiného státu Evropské unie, nemusíme si s tím vlastně vůbec dělat těžkou hlavu. Nabízí se nám totiž i jen virtuální trvalé bydliště, ve kterém se také můžeme přihlásit, a to i když tam nebydlíme a nikdy fakticky bydlet nebudeme. Ona nám nabízí takový trvalý pobyt Ostrava, Liberec či Praha, přesněji majitelé tamních budov, u kterých se můžeme úředně zabydlet a nechat si tam třeba přebírat poštu a občas využít i jiné služby.
Takže se můžeme zdržovat, kde je nám jenom libo, respektive tam, kde si to zrovna můžeme dovolit, ale současně můžeme být i oficiálními obyvateli atraktivních budov ve velkých městech. Což nám kromě jiného může i zvednout sebevědomí.